Resistance 2 (Platinum)

Významově zeje mezi výrazy klišé a tradice nedozírně hluboká propast, kterou však moderní společnost přetavila v prosté označení negativní, či neutrální skutečnosti. Pravda je, že chudák klišé vláčí za sebou kouli pejorativní konotace, zatímco tradice působí spíše bezbarvým dojmem neškodného důchodce. Ve skutečnosti jsou však oba výrazy dokonce i v této mylné rovině takříkajíc na stejné lodi, protože o kvalitě produktu, v tomto případě hry, nevypovídají vůbec nic – pouze vymezují hranice konceptu ve vztahu k ostatní produkci v žánru, k němuž se hlásí, nebo v obecném měřítku. Proto lze Resistance 2 prohlásit za jedno obrovské klišé a usmívat se přitom jako měsíc na hnoji, protože je nadmíru vydařené. První díl přitom spadal spíše do tradiční škatulky, kterou překračoval několika vydařenými inovacemi (zacházení s ukazatelem zdraví), tak co se mohlo za ty dva roky stát? Jednoduše, kluci z Insomniacu během dlouhých bezesných nocí rezignovali na své vlastní pojetí příběhové FPS a přizpůsobili se současným trendům. Automaticky přebrali prvky z několika úspěšných soukmenovců – zejména Halo 3 a Half-Life 2 – a stvořili klišé, které naštěstí pro hráče nekřičí do světa: „jsem odporná splácanina“.  Už zmíněný ukazatel zdraví rozdělený na několik automaticky se doplňujících segmentů nahradila samovolná regenerace zdraví v úkrytu za jakoukoli překážkou a batoh ukrývající kompletní arsenál zbraní vyměnil Nathan Hale za systém maximálně dvou naráz použitelných zbraní.
S novým větrem nový plášť
Samy o sobě by tyto novinky neznamenaly nic, jen výměnu kus za kus. Vývojáři však v návaznosti na ně nakopli tempo hry o dvě patra výš (platí rovněž o mnohem agresivnější AI, která se soustředí přímo na Nathana a méně na spolubojovníky) a přenesli akci z monotónní a šedivě nudné Anglie do vzhledově odlišných lokací na území USA, čímž stvořili prostředí, kde se všechny novinky v plné míře uplatní. Navíc na scénu vstupují nové druhy nepřátel, u nichž nejde ani tak o vzhled, ale o různorodý styl boje. A důsledek toho všeho je nasnadě. Přestože strukturu jednotlivých kapitol tvoří v globále stále sled separovaných bojových momentek propojených procházením lineárních koridorů, je výsledný zážitek mnohem více dynamický, variabilní a intenzivnější.  Za oběť nové koncepci padl taktický podtext větších přestřelek. Na žádném místě se nezdržíte více než pár minut, ale vzhledem k tomu, že zrovna tahle stránka nebyla v prvním díle příliš rozvinutá a působila jako něco, co ve hře tvůrci nechtěně zapomněli, nikdo se zlobit nebude. Dojem celkově mnohem arkádovější hratelnosti podporují závěrečné souboje s obrovskými bosáky, které patří k vrcholům singleplayer kampaně. Ta se dokonce v pravidelných momentech nebojí hráče postrašit pečlivě zvoleným útokem nepřátel po chvilce napínavého ticha. Víte, že něco přijde, ale netušíte odkud a kdy. A když se pak s varovným řevem vyřítí jakoby odnikud do poslední chvíle neviditelný chameleon, nebo se z kokonů uprostřed klidného amerického městečka začnou drát po desítkách a s pořádným řevem nechutně zmutovaní obyvatelé, je to na nové trencle, či kalhotky. Zvýšený důraz na intenzitu zážitku dokládá rovněž zjevná snaha tvůrců neopakovat se, používat podobné situace co nejméně nebo alespoň hráče nutit, aby je řešil jinak. Logicky to má přímý vliv na délku hlavní kampaně, která vydrží 8-10 hodin, ale jako protiúčet skutečně nabízí řadu čerstvých a různorodých chodů a ne tisíckrát požvýkané hotovky.
Tolkienovo stigma
Prvky spojené přímo s hratelností, ale i atmosférou vybrali a namíchali Insomniaci výborně. Bohužel si ne úplně nejlépe poradili s podáním příběhu a fiktivního světa, který veškerému dění vytváří kulisu. Označit Resistance 2 za příběhovou akci je tedy mnohem těžší, než tomu bylo v případě dílu prvního. Nathan sám je možná hlavní hybnou silou podstatných událostí, ale až na několik málo okamžiků ve hře a v animačkách to nedává singleplayerová kampaň příliš najevo. Přemisťuje hráče z jednoho scénáře do druhého a zapomíná mu při každém důležitém kroku sdělit nebo ukázat, jaký to má význam v globálním boji proti chiméře i pro samotného hlavního hrdinu, který byl navíc odosobněn do té míry, že by jej mohla nahradit jakákoli jiná postava a nic by se nedělo. Přitom se toho na pozadí děje opravdu hodně, jak lze vyčíst z reportů roztroušených všude možně ve hře, které je třeba obtížně sbírat.
Tato strategie nepřímého vyprávění se zajisté osvědčila v BioShocku. Výpotek Irrational Games však do značné míry stavěl na průzkumu prostředí, takže šance, že hráč jednotlivé vzkazy s kousky příběhového pozadí nalezne, byla mnohem větší než v Resistance 2, což je počin lineární, jehož kvapíkové tempo hráče vysloveně nutí utíkat dopředu a moc se nezastavovat. V tomto tedy vývojáři podcenili své schopnosti, nebo spíš zvolenou metodu vyprávění nedokázali designu hry přizpůsobit. A je více než škoda, spíše to je k pláči, že svůj nepopiratelný vypravěčský potenciál vyplácali v rámci něčeho jako Project Abraham mimo hru. Tato série hraných filmečků, které se přímo týkají hlavního hrdiny a důležitých událostí příběhu, měla být nějakým způsobem zakomponována přímo do hry.
Pěkná, ale patetická
Resistance 2 je na pohled pěkná hra, v některých momentech i krásná, ačkoli právě v této oblasti zneužívá svých předností k až příliš okaté snaze hráče emocionálně ovlivnit, což se nedaří. Když vyjdete z labyrintu chodeb podzemní základny a spatříte doutnající horizont industriálního Friska ověšený obrovskými mimozemskými koráby a k tomu se do uší spustí melancholická melodie, namísto němého úžasu rychle jdete dál za další akcí a cítíte se trapně. K tomu městu hlavního hrdinu nic moc nepoutá, tak proč pro ně vzlykat, když se ve stejných zkázonosných plamenech topí celý kontinent. Mnohem efektivnější využití technologicky vyspělého enginu představují momenty, kdy člověk vidí probíhající urputné souboje za hranicemi vlastní lokace. Nejenom, že to dokresluje bojovou atmosféru totální války za zachování lidstva, ale když kdesi v dálce řádí obrovská několikapatrová příšera, zároveň víte, že se s ní brzy setkáte.
Groupensexplay
Jedním z mála opravdu dobrých nápadů, které tvůrci neobšlehli, je separace kooperativní podpory od hlavní kampaně. Znamená to, že při spuštění co-opu (ať už s živými lidmi, či boty) vás hra šoupne do některého z několika samostatných scénářů, jež jsou zaměřeny hlavně na samotnou akci, ale přeci jenom čas od času propustí zajímavé informace o událostech, které se odehrávají ve chvíli, kdy Nathan Hale kosí na jiném místě USA některého z bosáků. S kooperací si vývojáři poradili tak dobře, že je svou kvalitou zcela na úrovni single kampaně i regulérního multiplayeru. Hra totiž v jednotlivých scénářích generuje úkoly i nepřátele podle složení party tak, aby všichni zúčastnění ne mohli, ale museli specifik svých povolání (voják, medik a člen speciální jednotky) využívat pro dosažení společného cíle, čili aby kooperovali. Tato snaha je odměněna úspěchem v hodně obtížném boji a v návaznosti na to pak povyšováním, které přináší nové schopnosti každému povolání.
Víceméně podobně funguje i klasický multiplayer jehož proklamovaná podpora až 60 hráčů na mapě je vedle plně funkčních a rovněž zábavných, ale přeci jenom klasických módů Deathmatch, Team Deathmatch a Core Control (Capture the Flag) nejlépe vyřešena skupinovou variantou módu Skirmish. Hra rozdělí přihlášené zájemce do několika skupin, kterým pak v reálném čase přiděluje neustále nové a nové vzájemně kolidující úkoly a namísto jedné obrovské bitky tak v rámci jedné multiplayer session absolvujete sérii mnoha bitev menších, které nakonec vyústí ve finální konfrontaci se soupeřem. Čím víc hráčů se k jedné hře připojí, tím více týmů hra vytvoří a vzrůstá šance na zajímavé situace. Nutno říci, že prozatím nebyl problém hráče pro kooperaci a multiplayer sehnat, což je možná dáno tím, že hra v USA vyšla na začátku měsíce a zájem ještě nestačil opadnout. Nicméně s ohledem na fakt, že se do dnešního dne pořád hraje na slušné úrovni multiplayer prvního dílu, mohl by ten samý trend následovat i díl druhý. Záleží na komunitě, která se utvoří. Podmínky jsou k tomu ideální, Resistance 2 s pomocí dynamické singleplayer kampaně a kvalitního multiplayeru nebude mít problém ustát jakoukoli žánrovou konkurenci.
VERDIKT
„Resistance 2 používá jedno videoherní klišé za druhým. Skoro všecko už jste někde viděli a hráli, ale z konceptu nic moc nečouhá a všechny prvky si vzájemně podpírají záda a drží tak laťku zábavnosti ve všech jejích různých podobách vysoko – v singlu i multiplayeru.“