Večer s Václavem Větvičkou

Asi bych měl pozdravit Dobrý večer, když jste si pustili cédéčko Večer s Václavem Větvičkou. Ale co když jste na tom jako můj syn, jemuž večer začíná někdy kolem půl třetí s půlnoci a ráno se mu protahuje zhruba do jedenácté před polednem. Tedy mezi dobu, kdy se náměstí lidem plní, a tu, kdy čas lázní nastává.

Chcete-li upřesnění, zaposlouchejte se. I o tom jsem kdysi vyprávěl v rozhlasovém Dobrém jitru věnovaném času a pak vytiskl v další dobrojitřní (my jsme říkali dobrojitrnické) knížce Moje vzpomínková Dobrá jitra. Byla modrá, pomněnková (snad i proto vzpomínková) a pustil jsem se v ní vší silou do vlastní vlastivědy, vycházející z mých cest po republice za kytkami, většinou za planými růžemi. Nedivte se, že se pak zrodilo i Dobré jitro stibologické, věnované stezkám, cestám i pěšinám. Za mých cest jsme byli ještě o Slovensko větší. V Dobrém jitru i na ně došlo, včetně mých humorných, kuriózních i vážných zážitků na slovenském „předním“ i „dálném“ východě...

O kousek výš jsem uvedl, že k poznání vlastní země mne donutily služební cesty za rostlinami, zejména růžemi. Šípkovými. Dovedly mne i na Pálavu a pod ni, k tomu spícímu ještěru v ploché jihomoravské krajině. I pálavské bylo Dobré jitro – a navíc bylo povídání o Pálavě velkým námětem pro má knižní Růžová Dobrá jitra. Jak taky ne – určitě ani vám neunikly nádherné rozměry Věstonické venuše a jistěže ani jihomoravské sklepy a sklípky.

Při všech cestách jsem potřeboval spoustu věcí, drobností, jako je obyčejná kudla do kapsy. Nebo klíče, kapesník a tužka. A já jsem si přitom uvědomil, jak tito drobní páriové našeho života, věci, jsou pro nás důležití a dovedou nás dokonce k filosofování. Ovšem, jaký by to byl život bez menších i větších neplech, život provázejících. Jen co já jsem jich natropil, a komu všemu! Mirkovi Horníčkovi, Honzovi Pohanovi, Janě Hlaváčové...

Ale vždyť já jsem vám, nevědomky, prozradil, co vás čeká, přehrajete-li si tenhle jemně rýhovaný kotouček s Večerem „se mnou“.